Když Karel Koura nastupuje v roce 1979 základní dvouletou vojenskou službu vůbec netuší jaká dobrodružství ho očekávají. Po počátečním výcviku v Brněnských Jaselský kasárnách (VÚ 6397) skončí v Praze-Vidouli u protivzdušné obrany (VÚ 2516). Zde je svědkem běžné vojenské rutiny, ale i téměř neuvěřitelných případů, které se odehrály na velitelském sále při sledování nepřátelských špionážních letadel kroužících kolem našich státních hranic. Napsáno podle skutečných událostí.

... Nastal čas dávat dohromady nafasované věci, zkontrolovat, jestli nic nechybí, aby se to muselo potom platit. Všichni vojáci odcházející do civilu tři dny před odevzdáním věcí je dávali dohromady. Chybějící věci slušnou formou vyžádali od mladých vojáků, jak se to na vojně běžně dělalo, takový byl mezi vojáky koloběh. Když měli všichni věci v pořádku, dva dny před odchodem je vraceli. Poslední den před odchodem do civilu se konala slavnostní večeře v jídelně v salónku, ke které již samozřejmě přišli vojáci v civilu. Přítomni byli i vojáci ze spojovací roty, velitelé rot poručík Linda a nadporučík Dežorský, velitelé čet poručíci Svárovský a Hadáček, a politruci poručíci Poutský a poručík Mico. Hlavní slovo měl poručík Linda.

„Takže mně dovolte, nastávající civilisté, abych vám popřál, aby se vám ve vašem osobním životě všechno dařilo, a doufám, že vám vojna aspoň něco dala. A teď vám už přeju všem dobrou chuť, ať vám ten řízek nevystydne.“

Všichni vojáci, skoro civilisté, popřáli všem důstojníkům taktéž dobrou chuť a pustili se do dvaceti dekového řízku a bramborového salátu. Po slavnostní večeři si všichni vojáci, skoro civilisté, podali ruce se všemi důstojníky i rotmistry a poté odešli na svoje roty.

Poslední noc v kasárnách uběhla velmi rychle. Ráno, když se vyspali, neplatil už pro ně žádný budíček, žádná rozcvička, šli v civilu na snídani, na poslední vojenskou snídani, ke které byla míchaná vajíčka se špekem. Na snídani si pochutnali. Poté se vrátili zpátky na rotu, na pokoje, kde měli nachystané v kabelách svoje věci. Nejprve se všichni rozloučili se Zaprašem, který musel týden nasluhovat, poté i s ostatními vojáky a šli naposledy okolo nové pévéesky, učebny směrníků, učebny pátračů, kolem kuchyně a okolo dévéťárny směrem k hlavní bráně, která byla již dokořán otevřená. Naposledy se ohlídli po celém vojenském areálu a poté vytáhl Josef Terlický ručník a řekl: „Ten jsem si schovával na tuto slavnostní příležitost,“ a dal ho na zem mezi bránu a řekl:

„Teď si všichni opucujem boty, ať netaháme ven ten vojenskej bordel, a vykročíme levou novou.“

„Levou,“ opakovali všichni po něm.

„Lavú,“ řekl Homoláč s Kožánem-Slovákem.

Když všichni se o ručník opucovali, vyšli asi pět metrů před bránu, naposledy se podívali na celý vojenský areál a pokračovali dolů do Jinonic na zastávku autobusu. Jeli na I.P. Pavlovu, kde vystoupili, mezi sebou se rozloučili slovy: „Čau, ahoj. Snad se ještě někdy setkáme,“ objali se a šli svojí vlastní cestou ...

Naši partneři

Máte zájem o výměnu odkazu? Vyměníme odkaz téměř s každou webovou stránkou.
Stránky s vojenskou tématikou budou upřednostněny. Více informací naleznete zde.