Když Karel Koura nastupuje v roce 1979 základní dvouletou vojenskou službu vůbec netuší jaká dobrodružství ho očekávají. Po počátečním výcviku v Brněnských Jaselský kasárnách (VÚ 6397) skončí v Praze-Vidouli u protivzdušné obrany (VÚ 2516). Zde je svědkem běžné vojenské rutiny, ale i téměř neuvěřitelných případů, které se odehrály na velitelském sále při sledování nepřátelských špionážních letadel kroužících kolem našich státních hranic. Napsáno podle skutečných událostí.
... Vojín Koura upil další hlt piva a ve flašce mu zbýval už jeden jediný hlt, když se podíval na hodinky a zjistil,
že už je dvacet tři hodin a dvacet minut. Navíc od půlnoci mu začínala služba v kukaních.
„Kluci, tak čau, já už musím jít, od půlnoci sloužím. Ale to nebude asi pravda,“ odhadoval vojín Koura
a dopil zbytek piva a flašku vrátil do velké polní.
„Čau, Bobe,“ rozloučili se s Kourou ostatní vojáci.
Vojín Koura vyšel ze staré kuchyně a šel okolo kotelny po schodech nahoru, občas zavrávoral, zakopl o
schodek a zanadával si:
„K**va, do p**ele. Blbej schod!“
Když přišel nahoru, rozhlídl se, jestli je čistý vzduch, a přešel k rotě. Po dřevěných schodech šel nahoru,
na cestu viděl dvakrát, přišel k asfaltové silnici, přešel ji a o třetí kachličku, která vyčnívala nahoru,
zakopl, rozpleskl se jako ropucha a nadával jako špaček:
„K**va, p**a, do p**ele, z**rvená kachlička,“ klel Koura jak pohan.
Poté se začal na zemi protahovat, hýbat všemi končetinami a okončetinami, pomalu se zvedl, srovnal si
všechny kosti, lehce se zapotácel, poté vyrovnal balanc a opatrně pokračoval po tom kachličkovým chodníku
až ke schodům u kanceláře poručíka Lindy, tedy spíš vrávoral, než šel. V hlavě měl galimatyáš, sešel
opatrně po schodech dolů a poté se dal doleva na sál. Když otevřel dveře do sálu a slezl ze dvou schodů,
z ničeho nic zařval nesmyslně na celý sál:
„K**va, kde je ta padesátka! Já ju zabiju, vola blbýho,“ a přidržoval se kukaně.
„Karle, klid, co řveš? Sejmal si šel teprve před půl hodinou lehnout. Buď ticho, ať tě neslyší,“
upozornil Kouru polohlasně od konciku Malínek.
„Jo, dobrý, Jaro, já už su zticha,“ uvědomil si svou volovinu vojín Koura.
„Dobrý,“ řekl Malínek od konciku.
„Vo půl noci mě nebuď, ať de za mě sloužit nějakej drak. Vidíš, jak vypadám? Ani bych nevylezl
nahoru do kukaně. Du spat,“ řekl polohlasně Malínkovi vojín Koura.
„Jo, jasný. Já řeknu Dlepíkovi, aby místo tebe sloužil,“ řekl Malínek.
I vojákovi u konciku Malínkovi bylo jasný, když viděl Kouru, jak vypadá po oslavě stopadesátky do
civilu a v jakém je stavu, že co se týká služby, že je to vyloučená věc, aby se vůbec ukazoval na sále.
Vojín Koura prošel okolo konciku padesátky, rukou pozdravil pátrače za planžetem, zmizel v chodbě a
poté na pokoji. Natáhnul se na regál, hlava mu třeštila jako střep, darmo povídat. Hned usnul jako
pařez a bylo mu v té chvíli všechno jedno. Když se vo půl sedmý probudil, spíš ho popravdě probudilo,
že musel na malou, odskočil si chodbou nahoru přes sál, vykonal malou potřebu a vrátil se zpátky
na pokoj. Ležel na regále, převaloval se ze strany na stranu a asi deset minut před sedmou hodinou řekl:
„S**u na nějakej nástup roty. K**va, mně je ale blbě.“ ...